....tváří v tvář holdování, kterého se mu všude dostává, a především tváří v tvář štědrosti, s jakou toho malého sporého herce v tmavém triku (vojenskou zelenou zaměnil za civilnější černou) obdarovávají evropští předáci v situaci, kdy sami nevědí, jak překonat hrozivou energetickou, finanční, přistěhovaleckou, klimatickou krizi, v této chvíli je to podívaná skličující. Při pohledu na úsměvy, s nimiž západní lídři svému hostu podávají na stříbrném tácu miliardy v penězích a zbraních, nebývalý spektákl vyvolává nepříjemný pocit, který vyjádřil Andersen v pohádce o nahém králi. Příliš mnoho se tu předvádí a demonstruje, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

V této bohužel ne pohádce, ale mohutně medializované reality show je pro všechny zúčastněné klíčovým heslem: Víc děl, raket, tanků, dronů! Víc mrtvých Rusů – těch domácích rebelů i těch přispěchavších na pomoc! Víc Rusů, kteří se po příkladu Zelenského přerodí v Ukrajince a zapomenou na to, že jejich prapředkové od nepaměti žili na území přičleněném Chruščovem deset let po válce Ukrajině! Víc vojenské a peněžní pomoci Ukrajině, která se jako malá, ale zelená větev odtrhne od shnilého ruského kmene! Víc radikálních zákonů, které zbaví příslušníky agresivního národa chuti dovolávat se svých národních práv! Jak to píšu, trochu trnu, kam se poděla pýcha západních demokratů pyšných na platnost a obranu lidských práv. Zřejmě jsem zapomněl na Orwellovu bajku o rovnějších mezi rovnými. A také jsem si nepřipomenul biblickou moudost o národech vyvolených a podrobeném „hlučícím davu pronárodů“. (První Mojžíšova 17: 4–5 a mnoho dalších biblických citací.)

Zelenskému celkem rozumím – hraje svou velkolepou roli, o níž se mu ani nesnilo v dobách, kdy ještě neuměl ukrajinsky a pokoušel se o štěstí v kabaretech. Už tehdy si v roli sluhy národa předpověděl svou příští zázračnou proměnu, proti které je kariéra amerických herců Reagana a Schwarzeneggera ještě dost normální, odpovídající tomu, co běžný americký občan chápe a má rád. Nic proti tomu. Ale přece cesta, kterou museli ostatní dnešní evropští politici – a nevynechám tu ani papeže – projít, aby se dostali do křesla, na kterém sedí, je přece nesrovnatelně těžší, strmější, hrbolatější, než ten zázračný výskok pana Zelenského.

Přiznám se, že ani zbla nerozumím tomu, co se tu děje, že nerozumím té barnumské reklamě kolem oslavovaného sporého muže, který by snad měl teď sedět doma a dělat všechno, k čemu je povolán skutečný sluha lidu, tj. snažit se, aby utrpení v š e c h občanů Ukrajiny co nejdříve skončilo, aby zbytečně neumíraly tisíce lidí, aby ustalo zabíjení, ničení, devastování všeho, co se dostane do hledáčků zbraní od obyčejné pušky až po nadzvukovou raketu. Britští stratégové předvídají, že válka bude ještě trvat nějaký čas a že si vyžádá milion mrtvých na obou stranách.

Vážení západní politici všech pohlaví, vlajek a barev, uvažte, prosím, jakou hodnotu vykoupí tato hora mrtvol? Bude se opakovat scénář ze zákopů u Verdenu a na Marně v roce 1915, kdy politici obou stran rozhodli, že za to, aby neztratili tvář, musí další miliony vojáků padnout, utopit se v blátě zákopů, zadusit plynem?

Myslím si – mohu se mýlit –, že Zelenskyj v jisté chvíli byl připraven sednout s Rusy za zelený stůl a jednat o míru. Ale s tím jste přece vy, západní politikové a stratégové, nemohli souhlasit! Vždyť jste si Ukrajinu již před mnoha lety vyhlédli jako nástupiště proti Rusku. A Bismarckovu radu o tom, že kdo chce dobýt Rusko, musí si podmanit jeho zranitelný podbříšek, jste vůbec ani nemuseli znát. Američtí kongresmani již v době, kdy Rusové obsadili Krym, přijali zákon o přípravě války proti Rusku. Jestřábi, jako McCain a mnoho dalších, nemohli snést představu, že v roce 2017 již v Sevastopolu nevybudují základnu, která srazí velmoc do situace, kdy se kolos na hliněných nohách konečně nadobro zhroutí. Tato válečná strategie není, bohužel, žádným okamžitým vrtochem, ale pokračování ve velkém civilizačním, ale především vojenském dobývání Východu Západem.

Zelenského obcházení západoevropských šéfů mělo dva cíle: jednak získat co nejvíc zbraní a peněz pro válku, jednak šířit fámu o Rusech, východních barbarech, tak oblíbenou a blízkou prastarým představám západních vládců chtivých podmanit si východní barbary. Je tu však jedna potíž – Ukrajinu historicky vůbec nejde oddělit od Ruska, pojem Ukrajiny se objevil až v 16. století a – pokud jde o jazyk, náboženství a zvyky – dnešní hranice Ukrajiny spojují několik odlišných pásem, regionů a prostředí, která koneckonců spojují zákony přizpůsobené kyjevské vládě garantované mocí. Zelenskyj se ujal neuskutečnitelného poslání, mission impossible, udělat z Ukrajinců vzorné západníky, kteří nemají s ruskými tmáři, teroristy, okupanty nic společného. Proto ta Zelenského zběsilá derusifikace Ukrajiny, to vyvrcholení dlouhodobé násilné ukrajinizace, proto ty náklaďáky vezoucí ruské knihy z knihkupectvíi, knihoven a škol do stoupy, proto to ničení soch a památníků, proto ta nevraživost vůči Tolstému, autoru slavných Sevastipolských povídek, averze vůči Puškinovi, který opěvoval Bachšisarajskou fontánu, a odpor vůči Rusům, kteří se na Ukrajině a na Krymu cítili jako doma, ať to byl Čechov, Achmatovová, Chlebnikov nebo kdokoli z tisíců a statisíců skvělých ruských přátel.

Za to velké břímě, které si Zelenskyj na sebe vzal, za ten krkolomný pokus udělat z Ukrajiny nedílnou součást Západu, zaslouží si bývalý komik potlesk západních nepřátel Ruska. V této souvislosti si všimněme vyvrcholení jeho cesty – udělení ceny Karla Velikého. Velkolepá ceremonie v Cáchách skrývá jeden nechtěný symbol: legendární vladař z temných dob raného středověku, rytíř fransko–germánského původu, se stal zosoběním Západu (Abendland), zakladatelem římské křesťanské civilizace. A byl to on, který jako první zahájil systematické pronikání na Východ s cílem kropenkou a mečem ujařmit divoké neznabohy. Houfy jeho rytířů se hnaly i na střední Evropa jako výběžek pohanského východu. Bylo jim koneckonců jedno, kdo se octl v dostřelu jejich šípů a dosahu jejich mečů. Doplatilo na to i 4500 Sasů pobitých v bitvě Brém, kterým se nezamlouvala vojenská výprava výbojného krále pomazaného papežem.

Na chudáka Zelenského dopadl těžký úděl – on jako pěšák v nekonečné šachové hře Západu s Východem má konečným vítězstvím dovršit řetěz krvavých válek, vedených od středověkých křižáckých výprav až k novodobému Napoleonovi a docela nedávnému Hitlerovi a Reaganovi. Proti předchozím útočníkům dnešní iniciátory války nenajdete v prvních řadách, oni drží v ruce peníze, arzenály, rady a opravě. Jejich velkolepě na odiv vystavená pomoc, podpora a pocta nevzbuzuje příliš pochopení a sympatií.

Chtělo by se mi požádat všechny prezidenty, předsedy unií a paktů, šéfy vlád a generály všech hodností – vážené dámy a pánové, mějte slitování se sluhou ukrajinského lidu a s jeho nešťastnou zemí! Cožpak, drahé dámy, vznešení pánové, nevidíte, že vylidněná a roztřískaná Ukrajina není s to splnit dějinný úkol, kterým jste ji obtěžkali? Nevidíte, že každou houfnicí, tankem, dronem a reketou uvádíte jeho zemi do ještě většího nebezpečí, že další tisíce lidí odsuzujete k smrti? Myslíte, že všechno, jak je běžné ve vašem světě, rozhodují peníze a zbraně?

Ano, vím, vy to všechno svedete na ty nenáviděné ruské hordy a jejich šíleného Putina, a umyjete si, jako Pilát Ponský, ruce. Myslíte si, že to z vás smyje ten v á š podíl viny a trestu za tuto nesmyslnou válku? Neboť tu nebojují andělé a ďáblové, ale smrtelníci, kteří mají své zásluhy i hříchy, své ideologie a zájmy, své malichernosti a ctnosti. Není to zápas dobra se zlem, ale válka, jejíž příčiny a konečné cíle se ztrácejí v mlze.